Jizerský dogtrekk - 40 km

        Dnes je neděle a to se jede Jizerská 50, která je už velice známá a populární. Tak Vám povím něco zajímavého. Kdysi dávno, za mých mladých let, někdo by řekl, že to bylo před 30 kg u mě je to před 3 kg, ale za mlada, kdy ještě Jizerská 50 nebyl tak známá a populární, jezdilo ji pár skalních lyžařů a milovníků běžkování, tak jsme se s manželem rozhodli, že ji pojedeme taky, ale ne v něděli o závodě nýbrž v pondělí. Takže jsme vyrazili na Bedřichov a vydali se po stopě. Ale ouha, lesáci už zase začali těžit dřevo a tak polovina trasy už byla rozrytá a poškozená. My lyžaři ze severu jsme se nevzdali a celých 50 km ujeli, byla to dřina, ale ten pocit, že jsem to ujela to bylo něco. To jen něco málo už skoro z historie, protože Jizerský dogtrekk, který jsme šli 22.8.2009 měl pár km stejných. Domluvila jsem se s Janama a přihlásily jsme se.

Keri vypráví:

      To ráno nás pánik odvezl do nedalekého Českého Šumburku, nedaleko Tanvaldu. Tam už na nás čekala Jana s Fajuškou a Jana s Kazíkem

/chodský pes/. Myslela jsem, že zase bude babinec, ale kazil nám  to Kazík. Po přihlášení v sokolovně paní přinesla moc pěkné tričko,myslela jsem, že pro mě, ale nic, prý dostanu nějaké dobré mlsky, to je lepší. Pak už byl start a vyrazily jsme. Za první zatáčkou jsme počkaly na obě Jany a společně pokračovaly dál. U nás tady je to do kopce a zase do kopce. Paní každou chvíli něco fotila, nesměla jsem tam chybět. Ještě že bylo ten den pod mrakem, protože jsme šly dlouhé km po hřebeni a to by se nám asi přehřály mozky, den před tím bylo 30 stupňů tepla. Potkávaly jsme mnoho závodníků a pejsků, někoho jsme předběhly a někdo zase nás. U kiosku s občerstvením jsme si odpočinuly, dostaly dobré pitíčko a paninky taky něco pojedly. A zase to bylo jen a jen do kopce. To už jsme se ale vracely, půl cesty bylo už za námi. Paní jsem pomáhala, co mě síly stačely, táhla jsem ji do kopce, aby stačila, protože pán říkal, ať ji v pořádku přivedu domu, ale paní byla v pohodě a tak jsme šlapaly jako dvě mlaďošky. Na Mořině /skoro horská hospůdka/ jsme odpočinuly, dostaly ňamky a pak se začalo jít už  pomalu z kopce. Tam začala taková pěkně blátivá cesta, a byla tam samá  louže. Skákala jsem jak divá z kamene na kámem a přes kaluže, jedna byla dost veliká, tak jsem ji chtěla pořádně přeskočit, ale zapoměla jsem, že jsem na vodítku a tak paní, aby neskončila v kaluži plné bláta vlála za mnou. To jste měli vidět ty její vykulený oči, když dopadla na trávu a můj potutelný úsměv, jaká škoda, že do tý kaluže nespadla, samou radostí bych asi na ní skočila, ani by nevadilo, že tam to bláto bylo. Takže jsem byla puštěna na volno a skákala si jak jsem chtěla. Jana ale říkala, že jak jsem byla čistá na startu, tak čistá jsem došla do cíle. Vyšly jsme ráno v 9.10 hod a dorazily jsme v 18.20 hod. Všichny jsme byli spokojeni, protože nejen vyšlo počasí, ale měly jsme dobrou partu, já jsem s Kazíkem běhala na volno a byla to bezvadná pohoda. Pak večer pro nás pánik přijel, paní mu zavolala, že už jsme došly, dostaly jsme diplom, ňamky, nějaké upomínky a hračku. Byla jsem spokojená, rozloučily jsme se s Janama a poděkovaly, že nás vzaly sebou a příště že zase půjdeme s nima. Foto z dogtrekku zde.