Jak bylo u nás 18.1. a 22.1. 2012

     Už od rány bylo krásně azuro, krásná zimní pohoda, sluníčko, snížek a nikde nikdo, jen já a Keri. Vydaly jsem se na naší prochajdu, moc se to nebořilo, Keri se dobře běhalo a tak čmuchala všude kolem, stop od zajíců, srnek a lišek bylo moc.  Ani se nám nechtělo domů, moc jsme si to užily, ohřály se na sluníčku a něco nafotily. Zato pak ale další dny to za nic nestálo, jen padalo a padalo, sníh byl mokrý a těžký, v neděli 22.1. dopolene nepadalo, takže hurá ven, ale včerejší moje prošlapaná cesta jaksi zmizela a tak jsem bořila sněhem skoro až po kolena, ani Keri se moc do toho nechtělo, ale došly jsem až na kopec, tam už byla stopa od rolby, takže už to bylo lepší. Cestou necestou jsme se brodily sněhem a trochu po trase od rolby. Zpět pak Keri pospíchala, protože už zase začalo hodně foukat  a to ona nemusí, tak doběhne na moje vyšlapané kolečko, vyhrabe si tam ještě trochu díru a tam se schoulí do sedu-lehu, aby na ní nefoukalo a čeká až dojdu. Jen co jsme došly domů tak začalo zase padat a padá celé odpoledne.

Keri vypráví:

   No já chodím ven moc ráda, běhám, skáču a pokouším paní, aby taky běhala a honila mě. Ale když padá mokrý sníh a nebo prší a k tomu ještě hodně fouká, no to nemusím. To se schovávám za paní, jakmile se zastaví a stále se obracím, že už jdeme domů, ale paní šlape na kopec, tak musím taky, přeci ji v tom nenechám, mohla by se ztratit. Ale vidina teplého pelíšku doma v mé hlavě převládá. Však se ale pokaždý dočkám, když dorazíme domů tak hup do pelíšku. Paní říká, že jsem ale hraboš polní, protože pelíšek rozhrabu a roztahám. Ona neví, že si to musím upravit podle svého. Pár sluníčkových a zapadaných foto  zde.