Frýdlantské cimbuří , Čihadla

    A máme tu další šlapací kolečko Smědava - Frýdlantské cimbuří, Čihadla, Knejpa a zpět na Smědavu asi  18 km.

     Keri vypráví:  Dojeli jsme autíkem opět na Smědavu a vyšli, ale úplně jinou cestou, něž jsem znala z předchozích výletů. A jak to tady je, zase jen do kopce. Po chvilce se proti nám objevili lidí a pejskové. No pejskové, dva českoslovenští vlčáci  a pořádně velcí, musela jsem k paní a jít u nohy,  ten první si mě nevšimal - prý to byla holka - ale ten druhý už zdáli na mě cenil zuby za košíkem a chtěl mě sežrat, ještě že byl na vodítku. A za dalších pár metrů se u mě objevil rezavec -maďar- odkud přiběhl tak rychle ani nevím, ale nějací pánici se k nám blížili, nikdo na něho nevolal, tak jsem zase já na něho vrkla, aby dal pokoj a šel po svých a to se k němu přidal ještě kokršpaněl. Pak už ale byl klid a vesele se ťapkalo dál.  Po žluté jsme se vidali na cimbuří, po chodníčku mezi rašeliništěm. Pánikové koukali, na suché stromy, které tam ještě zbyly, z doby, kdy  celé Jizerky  byly suché, hnědé a vůbec žádná zeleň. Nyní ale už stromečky rostou a Jizerky jsou opět tak jak bývaly dříve - plně stromů a zelené. A to jsme již došli na Polední kameny,  vylezli na malou rozhlednu a pak kopcem dolů a zase nahoru po kořenech a kamenench až na Frýdlantské cimbuří. Tam byly kameny pěkně veliké, takové jsem ještě na  našich cestách neviděla, trochu to klouzalo, ale lezla jsem nahoru s pánikama, foukal tam velká vítr, málem by mě to sfouklo dolů, schovala jsem se za kámen a zalehla. Ještě jsme ale šli výše a výše, až tam byl jen vysoký kámen s žebříkem. No nahoru bych vylezla, ale co dolů to nevím, tak mě paní raději přivázala u stromku, protože bych se prý sápala za nima nahoru a spadla, protože sem poděs. Ještě že paní měla na zádech ten batoh, jinak by ji to asi taky sfouklo dolů, držela se žebříku a daleko nešla. Čekala jsem potichu, až se za chvíli pánikové vrátili, tak jsem byla moc ráda a rychle jsem utíkala dolů, kde už nefoukalo. Pak zase po kamenech a kořenech dolů na lepší cestu. Cesta vedla mezi stromama a po chvíli už na nás svítilo sluníčko, byla jsem spokojená, že jsem pániky dovedla z toho velikýho kamennýho kopce zase na normální cestu. Po té jsme se vraceli asi 7 km zpět, nechyběla opět dobrá svačinka a nějaké to pitíčko. Ještě jsme pokoukali na Čihadlech na jezírka a močály, nikde ale žádný zajíc ani srnka, jen ptáčci zpěváčci. Kousek nad parkovištěm Smědava jsme koukli do bunkru a to už jsem poznala, tudy jsme šli dopoledne nahoru a tak ještě pár kroku a jsem v autovým pelíšku. Pánikové vymysleli zase pěkný výletík, snad budou ještě další, noc se mi to líbí.  Pár ufoukaných foteček  zde.